Talent innovation

Čím dál více měst a obcí ve světě se usnáší, že nebudou prodej balené vody podporovat, ale všemožně ztěžovat. Tam, kde to právní předpisy dovolují, radní prodej rovnou zakazují. Lidé se postupně vracejí k vodě, která jim teče z kohoutku..

Důvodů je několik.
• balená voda je poměrně drahá
• její kvalita často není vyšší než u vody z kohoutku
• obaly – plastové láhve zaneřáďují životní prostředí


Příklady táhnou. Obcí a měst, které zakáží prodej balené vody bude velmi rychle přibývat. Až do té míry, kdy se prudce začnou snižovat zisky producentů balené vody a barevných chemických nápojů, které se tváří jako přírodní. Co s tím producenti udělají?

Je možné, že se urychlí vývoj obalů, které budou biologicky degradabilní – tedy rychle rozložitelné na nějaké neškodné sacharidy. Možná, že se začnou více využívat vratné obaly.

Co udělají prostí spotřebitelé? Část se jich vrátí ke konzumaci vody z kohoutku. Část si bude více pořizovat domácí filtry a čističky, protože cena kvalitních filtrů spotřebovaných za rok je podobná, jako cena vypité balené vody za rok. Někteří si pořídí destilační přístroj, protože destilovaná voda je dokonale chemicky čistá a nezpůsobuje zanášení cév „vodním kamenem“, podobně jako ve vodovodních trubkách. Je totiž velký rozdíl mezi anorganickým vápníkem v tvedé vodě a organickým vápníkem v rostlinách. Další lidé si budou více připravovat čerstvé ovocné a zeleninové šťávy na odšťavňovačích, protože to je nejlepší zdroj organických makro a mikroprvků i dalších biologicky aktivních látek.

K našemu rozhodování o tom, zda konzumovat balenou vodu či vodu z kohoutku může přispět několik provokativních poznámek:

I velmi kvalitní balená voda obsahuje ftaláty a řádu chemických látek, které se do vody uvolňují z plastového obalu. Tyto látky jsou velmi škodlivé zdraví. To lze odstranit novými obaly z kukuřičného škrobu či návratem ke sklu.

Voda z mnoha kohoutků přichází z městské čističky odpadních vod. Například průměrný Němec konzumuje vodu z Rýna, která až osmdesátkrát prošla čističkou odpadních vod. To znamená, že až osmdesátkrát prošla ledvinami a střevy miliónů Němců, jejich pračkami i dřezem. Žádná čistička neodstraňuje z vody hormony, zbytky léků a tisíce dalších chemických látek, které každý rok přicházejí do výroby a nejsou známy jejich dlouhodobé účinky.

Jestli má pravdu homeopatie, pak každá látka zanechá ve vodě otisk – informaci o látce, kterou obsahovala. Voda prý není jen čistá H2O, ale obsahuje ještě jednu součást (zapomněl jsem, jak se jmenuje), která zmíněný otisk umožňuje. Jestliže má voda z vodovodu v sobě milióny takových „otisků“, jak to působí na naše zdraví? I když dnešní vědci tvrdí, že homeopatie je hloupost, pak zítra ji mohou potvrdit. Vždyť historie medicíny je na zvraty v názorech bohatá.