Vnímaná vlastní účinnost jako prostředek k dosažení cíle
Vnímaná vlastní účinnost je český překlad anglického termínu self-efficacy, který do psychologie zavedl Albert Bandura. Někteří autoři upřednostňují překlad „sebeúčinnost“. Anglické self-efficacy je ale významově obsáhlejší a do češtiny velmi obtížně přeložitelné. Jeho význam se dá vyjádřit jako víra ve schopnost dosáhnout osobní kontroly. Bandura definuje vnímanou vlastní účinnost jako přesvědčení o vlastních schopnostech dosáhnout určených úrovní výkonu, které ovlivňují události působící na náš život .
Přesvědčení o vlastní účinnosti určuje, jak lidé cítí, myslí, motivují sami sebe a jak se chovají . Lidé s vysokou mírou vnímané vlastní účinnosti věří ve své schopnosti, jsou méně stresovaní, méně náchylní k depresi a celkově více spokojení. Naopak lidé s nízkou mírou vnímané vlastní účinnosti často trpí sníženým sebevědomím, podléhají depresím a stresu, vzdávají se. Proto se často vyhýbají náročným úkolům. Z uvedených charakteristik vyplývá, že stejnou situaci mohou lidé vnímat buď jako výzvu, nebo jako hrozbu. Pro někoho je nový úkol zábavnou hrou, kterou rád řeší, ale pro jiného je ta samá úloha těžko překonatelnou překážkou.
Člověk se s určitou mírou self-efficacy narodí, ale neznamená to, že je automaticky odsouzen ke štěstí či k depresím. S tímto konstruktem lze pracovat podobně jako se sníženým sebevědomím. Po dlouhodobém tréninku lze zvýšit jak míru vnímané vlastní účinnosti, tak i sebevědomí.
Pro úspěch v osobním i pracovním životě vnímám jako klíčové naučit se chápat překážky jako výzvy. Lidové rčení říká: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Nepříznivé události se tak stanou cennými zkušenostmi, nebo bolavými neúspěchy bránícími v dalším rozvoji. Velmi důležitý je také sociální vliv. Každý den vidíme ve společnosti mnohé příklady úspěchu a neúspěchu, kterými se můžeme sami inspirovat, ale také jsme svým okolím často verbálně přesvědčováni k (ne)činnosti.
Přirozeně optimističtí lidé mívají vyšší míru self-efficacy a život je pro ně jednodušší, zábavnější. Otázkou zůstává, do jaké míry lze životní optimismus ovlivnit. Sociální psycholog Martin Seligman vnímá optimismus a pesimismus jako vysvětlovací styl, kterému se učíme během života. Optimisté pak přisuzují úspěch spíše sobě než situaci, u pesimistů je tomu naopak. Jiní sociální psycholgové vidí optimismus a pesimismus jako vrozenou charakteristiku, která souvisí s temperamentem a je tedy určena převážně geneticky. V tomto případě je optimismus definován jako generalizované očekávání kladného průběhu událostí i jejich výsledku. V současnosti se pro vysvětlení optimismu používají obě teorie, přičemž optimisté budou věřit raději tomu, že za svou dobrou náladu mohou sami a pesimisté se budou uklidňovat tím, že za své negativní ladění nemohou, protože se s ním narodili.
Se self-efficacy souvisí i další psychologické konstrukty, a to hlavně Rotterovy atribuční styly. Základním termínem pro vysvětlení této teorie je „locus of control“ překládané jako místo kontroly. Na základě toho lze lidi rozdělit na dvě skupiny. Externalisté mají vnější místo kontroly, zatímco internalisté vnitřní. U externalistů převládá tendence hledat příčiny ve vnějších faktorech. Takoví lidé jsou přesvědčeni o tom, že život je souhra náhod, osud. Internalisté věří, že na průběhu událostí mají svůj podíl. Pak tedy mají svůj život pod kontrolou, mají cíl a jsou si vědomi toho, jak ho dosáhnout. Atribuční styl je do velké míry ovlivněn výchovou.
Míra self-efficacy ovlivňuje v našem životě mnoho procesů. Jedná se o psychologické procesy (například motivace, nálada) i fyzické projevy (průběh nemoci). V životě se to projeví následovně. Lidé s vyšší mírou self-efficacy optimisticky věří, že situaci zvládnou a jejich tělo je fyzicky odolnější. Při nižší míře self-efficacy se člověk cítí bezmocný a jeho tělo odpovídá snížením imunity. Albert Bandura například uvádí, že vysilující nejsou stresové podmínky, ale neschopnost je zvládnout .
K dosažení úspěchů a duševní spokojenosti je třeba mít optimistický náhled na vlastní účinnost. Je dokonce dobré udržovat si mírnou pozitivní iluzi o vlastních schopnostech. Takto laděný člověk lépe překoná překážky, pohraje si s nimi a kreativně navrhne nové řešení. Velkou výhrou je také fakt, že člověk s vysokou mírou self-efficacy nevnímá odmítnutí jako ukazatel svého neúspěchu, ale příčiny odmítnutí vidí spíše ve společnosti a zůstává tak otevřený inovacím a novým nápadům.
--------------------------------------------------
1. Bandura, A. (1994). Self-efficacy. In V. S. Ramachaudran (Ed.), Encyclopedia of human behavior (Vol. 4, pp. 71-81). New York: Academic Press. (Přetištěno v H. Friedman [Ed.], Encyclopedia of mental health. San Diego: Academic Press, 1998).
2. Bandura, A. (1994). Self-efficacy. In V. S. Ramachaudran (Ed.), Encyclopedia of human behavior (Vol. 4, pp. 71-81). New York: Academic Press. (Přetištěno v H. Friedman [Ed.], Encyclopedia of mental health. San Diego: Academic Press, 1998).
