Proč mají lidé tajemství?
Touha něco skrývat a objevovat dosud neobjevené, s vědomím, že se nikdy nemusíme
dopátrat konce, je pravděpodobně vlastní pokud ne všem, tak alespoň většině lidí. Snad.
Proč mají lidé tajemství?
Touha něco skrývat a objevovat dosud neobjevené, s vědomím, že se nikdy nemusíme
dopátrat konce, je pravděpodobně vlastní pokud ne všem, tak alespoň většině lidí. Snad. Na
lidstvo jako takové by se možná tato domněnka dala vztáhnout také. I když zde bych váhala,
zda se skutečně jedná o touhu objevovat, nebo o touhu podmaňovat si. A asi se, bohužel,
budu muset přiklonit k verzi, že současným trendem se stává podmaňovací a vlastnící
tendence… Necítím se však natolik způsobilá, abych zde mohla kázat o morálních a jiných
vznešených hodnotách společnosti a jejich úpadcích. Proto se zaměřím spíše na o něco méně
globálnější téma.
Průhledné, přímé, jednoduché, bezproblémové záležitosti, (pokud takové vůbec existují),
ať už se týkají jakékoli oblasti mezilidských vztahů, mohou být sice na první pohled přijatelné,
možná i příjemné, žádoucí. Ale určitě ne zajímavé. Nezačneme po určitém čase takovéto
„vztahové senzorické deprivace“ pociťovat jakousi prázdnotu? Když už nás ten druhý neumí
ničím překvapit, nedá nám pocítit nic niterného, zastřeného, co by nám mohlo být drivem,
impulsem, ať už k hlubšímu zamyšlení se či jednání…? A to jak s kladným tak záporným
nábojem. Můžeme být i nadále fascinováni touto osobou…? Bude přetrvávat náš zájem o ni?
Ztěžka. Nebude co zkoumat, z čeho se radovat, zmizí ten chvějivý pocit plný očekávání, bude
nám chybět právě to tajemství, které si nejspíš každý nosíme v sobě.
Často o něm v podstatě ani nemusíme vědět. Není předurčeno k tomu, aby bylo odhaleno
a uchopeno v plné šíři. Nenabízí se jen tak, na počkání. Ani nositeli, ani okolí. Sami jej
musíme chtít poznat a následně přijmout a ostatní musí mít zájem a vůli jej hledat a uznat.
S jakými formami se vlastně můžeme setkat? Je tajemstvím jen to, co si ponecháme pro
sebe na verbální úrovni; nebo naopak něco, co se nekontrolovatelně manifestuje na poli
neverbální komunikace provázející každé naše slovo? Paradoxně mívám pocit, že čím více
„taj(em)nějších“ informací o sobě prozradíme, tím taj(em)nějšími se můžeme stát. Tímto se
ale neodvažuji vzájemně porovnávat hodnoty verbálních a neverbálních tajemství.
Každá, ať už jakýmkoli způsobem sdílená informace přirozeně vyžaduje jiný druh
posluchačstva. Ne každá informace si zaslouží být jen tak někomu sdělena a ne každý si
zaslouží být informován o něčem, co by mohlo například vážně narušit dosud harmonicky
fungující vztah. Když vezmeme v potaz fakt, že za svůj život údajně potkáme více než stovku
lidí, se kterými bychom mohli setrvat v dlouhodobém fungujícím vztahu, mohla by se
důvěrnou osobou stát v podstatě kterákoli, která by byla ochotna přijmout obsah toho
kterého sdělení a která by projevila vřelý, neumělý, nepředstíraný zájem. Dlouhou dobu jsem
se cítila možná trochu méněcenně oproti těm, kteří se pyšnili svými tajnými tajemstvími, o
jejichž věrohodnosti by se dalo diskutovat. Avšak kolik z nich pro mě zůstalo „těmi, kdo jsou
zajímaví svým tajemstvím“? Nikdo. Chybělo jim to „jejich“, skutečné…
