Články
|
Natálie Berglowcová
Doposud jsem měla to štěstí, že jsem si na studium přivydělávala na příležitostných nenáročných brigádách, kde práce nebyla příliš náročná, byla zajímavá a ještě poměrně dobře ohodnocena. Krátkodobé pracovní činnosti, práce v intelektuálním prostředí antikvariátu, nebo placené překlady anglických textů. To všechno byly a jsou práce, které buď neměly důvod se mi znechutit, nebo to jednoduše nestihly. S přibývajícím časem, který trávím v Brně jsem se ale rozhodla najít si práci ke studiu přímo tam a alespoň částečně převzít zodpovědnost za své životní nároky. Po dlouhém a poměrně útrapném hledání „ideální práce“ jsem se rozhodla stát se součástí nadnárodního fast food molochu. Slibovali velké zaměstnanecké výhody, absolutní flexibilitu při plánování směn a nenáročnou práci... V podstatě je to všechno pravda, ale... Už jsem zaměstnancem této firmy dva měsíce, částečně jsem se zaučila a v rámci možností si na prostředí zvykla. Ale tahle pracovní zkušenost mě donutila zamyslet se nad tím, co doopravdy očekávám do svého budoucího zaměstnání. Vždy jsem na tuto otázku odpovídala bez přemýšlení – dobré finanční ohodnocení. Nevadí mi pracovat hodně, když mě práce bude naplňovat, ale musí být adekvátně finančně ohodnocena. Nemyslím si, že peníze jsou štěstí, ale představují pro mě jakousi hmatatelnou nezávislost, možnost dát jednou své rodině vše potřebné a nemuset se rozhodovat, jestli dětem koupím jogurt za pět nebo dvanáct korun. Ale po podepsání své první poloúvazkové pracovní smlouvy na dobu neurčitou a následném plnění pracovních povinností mám už priority poskládané trochu jinak. Práce mě musí naplňovat! Musím mít pocit, že se s firmou/zaměstnavatelem ztotožňuji, že se mé osobní cíle shodují s firemními a že dělám přesně to, co chci. Potom budu ochotná pracovat o víkendech, přes čas a víc, než je nutné, protože má práce bude mým koníčkem. Tedy vše, co mi v mé současné práci chybí. Nedokážu se ztotožnit s filozofií firmy, protože mé hodnoty jsou jinde, nemám ani ambice růst směrem, jakým roste moje zaměstnavatelská společnost a tak jsem se svou duševní výpovědí v hlavě na pracovišti přítomná pouze fyzicky. Je to idea, možná utopie, ale myslím, že je pro mě velice důležité s tímto odhodláním alespoň začít a pak trochu slevit, než rovnou začínat s menšími ambicemi. Už vím, jak je pro dlouhodobou životní spokojenost ubíjející vstávat do práce s nechutí, počítat minuty do jejího konce, nerozumět si s kolegy, přetrpět každou pracovní dobu a s nenávistí a nechutí očekávat v práci následující den. Je dobré si uvědomit, co je pro nás v zaměstnání prioritou. Minimálně proto, že když se třeba jednou ocitnu ve vedoucí funkci já, abych nezapomněla, jak se musí cítit lidé, které vedu, aby pracovali rádi. Myslím si, že každý student by měl na chvilku „k pásu“. Slézt z piedestalu akademické obce, mezi obyčejné, minimálně vzdělané lidi. I třeba jen proto, aby ocenil možnost studovat a stanovil si priority pro zaměstnání, které bude hledat. Je dobré si odpovědět na otázky, jestli jsme schopni nad sebou snést autoritu i když je třeba méně kompetentní, než my sami. Nebo rpo nás bude lepší držet svůj život jen ve svých rukou a podnikat sami na sebe. Já už vím, že nechci práci, ve které budu dožívat do důchodu, ale práci, kterou bych dělala i kdybych vyhrála v loterii a byla finančně zajištěná. Takovou budu hledat. V tomto je má současná pracovní zkušenost neocenitelná! Natálie Berglowcová studentka psychologie FF Masarykovy univerzity |