Talent innovation

 

Dodnes si mnozí muži neumí život bez holení žiletkou vůbec představit. Zdálo by se, že její vynález byl náhodný. Pravda je mnohem prozaičtější.

 

Za žiletkou se skrývá touha po bohatství. Gillette cíleně hledal věc všedního dne, na níž by vydělal jmění. Jednou ráno při pohledu do zrcadla jej napadlo...

Na čem tak vydělat jmění?

 

Kingu Campu Gillettemu stále zněla v uších rada bývalého zaměstnavatele, jak vydělat jmění vymýšlením věcí na jedno použití. Kariéra Gilletteho se podobala obvyklým začátkům mladých amerických obchodníků 19. století - nejprve byl v Chicagu úředníkem, potom obchodním cestujícím v Kansasu a později v Británii prodával lešticí prášek.

 

Počátkem roku 1892 se přidal k Painterovu obchodnímu oddělení, kde byl zodpovědný za prodej ve státech Nové Anglie, avšak sám měl vyšší ambice. V roce 1894 o nich dal vědět, když vydal dílo Vývoj lidstva, jež skončilo monumentálním nezdarem. V této knize popsal svůj plán na obsazení celého světa za účelem založení společnosti Twentieth Century. Ani tento záměr rovněž nevyšel. Potom si Gillette vzpomněl, co mu kdysi prozradil jeho šéf ve společnosti na výrobu uzávěrů Cork Seal: Tajemství úspěchu spočívá v tom vyrobit věc, kterou lidé koupí a po chvíli zahodí. Vzhledem k tomu, že tato zásada Painterovi umožnila odejít do důchodu po pouhých 10 letech podnikání, zdálo se, že je to dobrý nápad.

 

Gillette se začal ohlížet po každodenních činnostech, které byly tak běžné, že by představovaly trvalé odbytiště pro jakýkoli potřebný vynález. Když se jednou ráno zadíval do zrcadla, dostal geniální nápad. Jak se sám vyjádřil, "kdyby všechen čas, peníze a inteligence, kterou jsme vyplýtvali sezením u amerických holičů, byly využity ke konkrétní činnosti, panamský kanál by byl vykopán za 4 h". Gillette tak vynalezl žiletku a způsobil, že se moderní svět začal holit dohladka.

Cílená reklama

 

Tento vynález nebyl tak jednoduchý, jak se může na první pohled zdát. Břitvy se všude používaly již téměř 100 let. Patřily k cenným předmětům, jež se často dědily z otce na syna. Kromě příslušníků nejchudších vrstev se nikdo neholil sám. Pokud se lidé vůbec holili, šli k holiči. Tito živnostníci pochopitelně představovali hlavní odpůrce, když se Gillette snažil přesvědčit veřejnost, aby se holila sama. Pak si však holiči uvědomili, že holičské provozovny se logicky stanou hlavními prodejci nových žiletek.

 

Gillette uspěl hlavně proto, že neúnavně využíval reklamy. Prohlásil, že chce být slavný jako George Washington, a proto reklama jeho společnosti s portrétem jeho tváře byla navržena tak, aby připomínala dolarovou bankovku. Gillette rovněž odmítl uvěřit expertům na metalurgii z MIT (Massachusettský institut technologie), kteří mu tvrdili, že na proužku oceli nelze vytvořit ostrou hranu.

 

Gillette proto začal podnikat s mužem jménem Nickerson, který přišel na způsob, jak ocel vytvrdit, aby na ní bylo možné vytvořit ostrou hranu. Avšak ouha, nedařilo se jim. Během půl roku byli na mizině a zadluženi. Gillette se však nevzdal a díky finanční pomoci jednoho přítele založil v roce 1902 společnost American Safety Razor Company. Oba společníci se shodli na tom, že použít do názvu jméno Gillettova společníka Nickersona - nickerson = anglicky ten, kdo se pořeže - by vzhledem k povaze jejich podnikání nebylo příliš prozíravé. Nakonec, po všech peripetiích, jak všichni víme, Gillette uspěl.

Kvalitní nože, předchůdci žiletek

 

Jak už to tak bývá, všechno souvisí se vším. Nebýt činu jiného muže o 100 let dříve, mohl by se Gillette jít se svým vynálezem klouzat. Sama skutečnost, že vůbec mohl ostřit nějakou ocel, byla výsledkem chytrého nápadu nějakého Benjamina Huntsmana. Přestože nebyl ocelářem, vděčí mu svět za mnohé, nejen za to, že v anglickém Sheffieldu se vyráběly dlouhé lovecké nože a nejlepší příbory na světě.

 

Když Huntsman v roce 1740 přijel do jedné vesnice poblíž Sheffieldu, výroba oceli byla dosud pracná a velmi časově náročná. Ploché ocelové tyče se vkládaly do komory vysoké pece vedle sebe na lože z dřevěného uhlí. Tyče byly pak uhlím zakryty, nahoru byla umístěna další vrstva tyčí a celý proces se opakoval, dokud komora nebyla plná. Komora byla potom umístěna do vysoké pece, přikryla se vrstvou písku a celý týden byla udržována doruda rozžhavená. Během této doby uhlík z dřevěného uhlí vsákl do povrchových vrstev železa a zuhelnatělé plochy vytvořily na povrchu tyčí puchýře. Když se komora vyňala a ochladila, tyto puchýře byly kladivem odstraněny a kusy byly opět znovu rozžhaveny a za tepla spojeny. Výsledná "kovářská ocel" byla křehká a dala se jen s obtížemi opracovávat.

Používání asociací

 

Když Huntsman jednou pozoroval při práci skláře, přišel na způsob, jak tento problém opakovaným roztavením oceli odstranit. Skláři totiž často při velmi vysokých teplotách znovu nažhavovali kusy starého skla tak, aby se opět roztavilo a spojilo. Aby mohl znovu roztavit kovářskou ocel, Huntsman vynalezl nový hliněný kontejner zvaný nístěj, který zásluhou záhadné příměsi do hlíny snesl požadovanou teplotu 878 o C. Své tajemství si Huntsman odnesl do hrobu, avšak onou tajemnou látkou byl nejspíše grafit.

 

Ať tomu bylo jakkoli, Huntsmanova nístějová ocel se poprvé v historii dala odlévat. Vyznačovala se také vysokou pevností v tahu, byla tak tvrdá, že by mohla řezat sklo, a byla tedy vhodným materiálem pro výrobu nožů obráběcích strojů. Huntsman tuto ocel začal vyvážet do Francie a byl natolik úspěšný, že ji nakonec začali používat i nožíři ze Sheffieldu.

 

První břitva z lité oceli tam byla vyrobena v roce 1777 a do roku 1800 již v New Yorku existoval obchodní zástupce pro prodej břitev. Život lidí konce osmnáctého a devatenáctého století však mnohem více ovlivňovala námořní doprava a války než břitvy a žiletky..

Kvalitní ocel v hodinách

 

Huntsman však byl hodinářem, proto jej nejvíce zajímaly vlastnosti nístějové oceli, které ji předurčovaly k výrobě kvalitních pružin do hodinek. Zásluhou jedné z potěšujících křižovatek událostí, při nichž se tvoří dějiny, se pozornost britské veřejnosti zaměřila na hodinové pružiny, vyráběly se ze stejného typu oceli, jaký by rovněž posloužil k výrobě kvalitní břitvy.

 

Britský parlament v roce 1714 obdržel petici se žádostí o zlepšení námořní navigace, protože stále více mořeplavců a kolonistů na moři s hrozivou pravidelností ztrácelo orientaci. Parlament nakonec nabídl obrovskou sumu (přibližný ekvivalent dnešních dvou milionů dolarů) tomu, kdo vymyslí dokonalejší hodiny.

 

Důležitost přesné časomíry podtrhovala skutečnost, že k výpočtu východní či západní zeměpisné délky bylo třeba palubních hodin, které by přesně ukazovaly čas v domovském přístavu. Když navigátoři změřili polohu hvězdy, rozdíl mezi aktuální polohou této hvězdy z místa měření a její polohou v téže chvíli doma prozrazoval, jak daleko kolem Země dopluli. Protože Země se však otáčí rychlostí o jeden stupeň za 4 min a každý stupeň zeměpisné délky odpovídá vzdálenosti 60 mil (96 km), časová nepřesnost 4 min mohla znamenat vychýlení kursu o plných 60 mil. Protože horizont byl vzdálen pouhých 30 mil, velikost tolerance hrála značnou roli, jestliže navigátor hledal nějaký ostrov, kde by se dalo zakotvit.

Chronometr do každého počasí

 

V roce 1762 přišel jiný hodinář, John Harrison, s řešením této otázky, protože jej podobně jako Huntsmana zajímalo chování kovů. Huntsman vyvinul zlepšenou ocel k výrobě hodinových pružin, která se ani postupem času nezeslabila, což mělo za následek zpomalení hodin. Toto zlepšení však nebralo v úvahu jednu zvláštní nepříjemnost, s níž se setkávali cestovatelé na celém světě. Když loď přijela do polárních krajů, nebo je naopak opouštěla, mírné, případně tropické pásmo a změny teploty způsobovaly rozpínání nebo smršťování hodinové pružiny, což nepříznivě ovlivňovalo přesnost přístroje.

 

Harrison dostal nádherně jednoduchý nápad. K pevnému konci ocelové pružiny připevnil maličký mosazný klouzač. Na základě lineární charakteristiky teplotního rozpětí obou kovů vyrobil klouzač přesně tak dlouhý, aby prodloužení či zkrácení mosazi způsobilo pohyb klouzače nahoru nebo dolů, což pružinu znehybnilo. Proto i při prodloužení nebo zkrácení pružiny jí mosazný klouzač ponechal prakticky stále stejné množství prostoru k pohybu. Při poslední zkušební plavbě z Londýna na Barbados ukazoval Harrisonův chronometr čas s odchylkou desetiny sekundy každých patnáct měsíců. Nyní již tedy mohla zaoceánská loď na cestě domů vjet do přístavu s přesností 450 m, což bylo sice obdivuhodné, avšak stále to nestačilo.

Ach ty majáky

 

Když se totiž loď vrací do přístavu za temné a bouřlivé noci, nevystačí s přesností navigace 450 m, jestliže se v tomto rozmezí od přístavu vyskytují zrádná skaliska, na něž žádný maják neupozorňuje. Navíc v polovině 18. století bylo majákové osvětlení velmi vzácné. Majáky se stavěly podél evropských pobřeží již od počátku 17. století, avšak představovaly časované bomby. I když bylo osvětlení dříve většinou dřevěného majáku velmi intenzivní, vzhledem k vysokému počtu používaných svíček se dříve či později stával, že maják vyhořel. Jejich křehké konstrukce se rovněž často stávaly oběťmi bouří.

 

Jeden z nejnebezpečnějších úseků na britském pobřeží (také proto, že tam panoval značný provoz) představovaly útesy Eddystone, 14 mil (22,4 km) od významného britského přístavu Plymouth. Tato oblast byla známá svou značnou "spotřebou" lodí i majáků. V roce 1756 byly zničeny dva majáky a místní kupci je chtěli nahradit něčím, co by vydrželo. Spojili se proto s inženýrem, který již dříve vynalezl potápěčský zvon, podílel se na přestavbě přístavů, prováděl pokusy s vodní turbínou a celkově se vyznal v námořních věcech a v hydraulice. Jmenoval se John Smeaton a v Eddystone navrhl maják se zakřiveným profilem. Maják byl postaven z žulových bloků, které do sebe zapadaly, a nového druhu betonu, který byl nejtvrdší, jaký kdy kdo spatřil, ať již byl mokrý nebo v suchém stavu. Tento maják získal takový věhlas, že když Smeaton pomáhal v Londýně založit první Společnost stavebních inženýrů, jako znak si zvolili obrázek jeho majáku.

Vynález potrhlého Wilkinsona mění způsob bojů

 

Smeaton již téměř nic významného dále nepodnikl, s výjimkou roku 1770, kdy vynalezl stroj k vrtání válců vodních čerpadel. Jeho vynález však o čtyři roky později překonal někdo jiný. Nový vrták byl dílem největšího anglického slévače Johna Wilkinsona. Ten byl doslova posedlý železem. Postavil z něj celý kostel, své dělníky vyplácel vlastní železnou měnou a sám byl pohřben v rakvi z litého železa. V noci Wilkinson spal s železnou kuličkou v dlani. Pokud se zavrtěl (když ho zrovna ve snu něco napadlo), kulička spadla do kovového džbánu. Hluk Wilkinsona vzbudil a on si svou myšlenku zaznamenal, opět uchopil kuličku a usnul.

 

V roce 1774 Wilkinson zkonstruoval válcovou vrtačku, která využívala tuhého hřídele, na jehož konci byla řezná hlavice. Válec, jež měl být vyvrtán, se otáčel proti této hlavici. Wilkinson tímto způsobem mohl vrtat válcové díry do malých rozměrů, jež odpovídaly "tloušťce starého šilinku". Tato vysoká přesnost umožnila Jamesu Wattovi postavit nový parní stroj, a tak zahájit průmyslovou revoluci.

 

Wilkinsonova vrtačka způsobila převrat ještě z jiného důvodu, který byl, jak se ukázalo, stejně důležitý. Jeho přístroj totiž dokázal vyvrtat i hlavně děl a v roce 1788 Wilkinson získal pochybnou pověst dodavatele hlavní pro obě válčící strany v anglo-francouzské válce i pro americké kolonisty, kteří bojovali proti Anglii. Wilkinsonovi se podařilo tato děla propašovat až k Francouzům - vydával je za ocelové potrubí, neboť o dva roky dříve v Paříži vybavil potrubím celý nový vodovodní systém a ve francouzských železárnách v Le Creusotu působil jako poradce.

 

Nové dělové hlavně byly tenčí a lehčí než dřívější typy. Toto dílčí zlepšení mělo změnit povahu války (a přispět tak k rozdělení Evropy), protože umožnilo, aby Jean-Baptiste Gribeauval, hlavní francouzský inspektor dělostřelectva, změnil způsob vedení boje. V roce 1765 již Gribeauval začal pracovat na normalizaci hmotnosti nábojů francouzského polního dělostřelectva do skupin o hmotnosti 4,8 a 12 liber. Snížil hmotnost děl, neboť z nich odstranil veškerou výzdobu (dříve velice běžnou), a znormalizoval munici v závislosti na plánovaném dostřelu. Gribeauval rovněž zavedl normalizované prostředky dopravování munice vojsku. Hlavní výhodou normalizace byl fakt, že umožňovala snazší výměnu a opravy.

Vynálezů využívá Napoleon Bonaparte

 

Wilkinsonovy nové dělové hlavně změnily vše, jakmile se dostaly do rukou bývalého poručíka dělostřelectva, nyní velitele Francie Napoleona Bonaparta. Gribeauval s výhodou využil lehkých, přesně vyrobených Wilkinsonových dělových hlavní s vyměnitelnými součástmi k tomu, aby vybudoval zcela nové, pojízdné dělostřelectvo. Po roce 1799 se z 9. koňské dělostřelecké jízdy stala útočná francouzská jednotka napoleonské gardy, o které Napoleon prohlásil: Dělostřelecká jednotka mé gardy rozhoduje většinu mých bitev, neboť ji mohu poslat do akce, kamkoli a kdykoli se mi zachce.

 

Zásluhou Wilkinsonovy nové lehké hlavně mohla francouzská garda vést zcela nový druh války. Kolem bojiště podle potřeby rychle rozestavěla až 40 děl. Ta se pak rozdělila do dvou nebo více skupin a zasypala nepřátelská vojska křížovou palbou, čímž je zpracovala pro přicházející pěchotu.

 

Pro Napoleona to byla klíčová taktická úloha, protože jeho pěchotu zpravidla tvořily stovky tisíc neobratných odvedenců bez potřebného výcviku, kteří se nemohli měřit s profesionálními nepřátelskými vojáky - pokud nepřítel již nebyl zdecimován dělostřeleckou palbou. Jak pravil Napoleon: Čím horší je vojsko, tím lepší potřebuje dělostřelectvo. Při zapojení některých armádních sborů byl mohl použít jen třetinu dělostřelectva, než by bylo nutné u jiných.

 

Postupem času Napoleon zdokonalil taktiku mocného a ničivého dělostřelectva ke stále větší účinnosti. Jeho cíl byl nelítostný: Úlohou dělostřelectva není zabíjet vojáky nebo srazit z koně osamocené jednotky, ale spíše vytvořit díry v nepřátelské frontě, zastavit nepřátelský útok a podpořit útok vlastní. Na vrcholu slávy využíval Napoleon rychlosti a překvapení a pomocí jízdného dělostřelectva na jediném místě shromáždil až sto děl, proti kterým "nic nemohlo odolat, kdežto při použití stejného počtu děl rozptýlených v jedné linii by nebylo dosaženo podobného výsledku". Wilkinson nezůstal jen u slévání a děl. Jak jistě víte, pustil se také do žiletek...

 

Karel Červený

Předseda Asociace pro rozvoj kreativity a inovativního myšlení

 

převzato z Technického Týdeníku